Čs. Vojenská jednotka

Na základě dohody z 18. července 1941 se začala v SSSR tvořit čs. vojenská jednotka, jejíž základem byli příslušníci polského legionu v Suzdalu, interbrigadisté ze Španělska, Češi a Slováci žijící na území SSSR. Velkou posilou bylo propuštění uvězněných utečenců z bývalého území Československa, Podkarpatské Rusi a to z pracovních táborů, kam byli odesílání s trestem tři roky vězení za neoprávněné překročení hranic SSSR. Další posilou pak byli vojáci Slovenské armády, kteří se dostali na východní frontu v rámci společného válečného tažení s Německem a přeběhli pak na sovětskou stranu. Za největší příliv dobrovolníků lze považovat nástup Volyňských Čechů počátkem roku 1944, když se fronta dostala na území Volyně.

Když v roce 1943 němečtí vojáci vypálili Český Malín ještě brutálněji než Lidice, stateční Volyňáci nemohli zůstat stranou válečné vřavy. Časně zrána 13. července 1943 německé vojsko s policií a gestapem obklíčilo nic netušící vesnici, vtrhlo do ní, vyhnalo všechny obyvatele z domů na náves a zde je rozdělilo do skupin. Na dotazy vesničanů byla jen jediná odpověď: „Jste bandité!" Nepomohlo žádné vysvětlení. Lidé byli nahnáni do stodol, které byly polity benzínem a zapáleny. Zarachotily kulomety, na hořící stodoly padaly granáty, byl slyšet nářek upalovaných lidí. Byly zapáleny všechny domy. Dílo zkázy bylo dokonáno.

Po vypálení Českého Malína Češi žijící v okolí přenesli ohořelé pozůstatky malínských obětí do společné mohyly. Zaživa bylo upáleno 374 Čechů - 104 mužů a starců, 161 žen, 109 chlapců a děvčat do 14 let, dále 4 Češi z jiných vesnic, kteří náhodou byli v malínské nemocnici a 26 Poláků. Spáleno bylo 68 domů, 223 stodol, stájí, sýpek a hospodářských budov. V sousední vesnici Ukrajinský Malín bylo zabito dalších 123 obyvatel. Český Malín byl ze všech obcí na Volyni postižen nejvíce. Vesnice známá svou mírumilovností, spořádaností, dobrým hospodařením i bohatým kulturním životem přestala existovat.

 Z etnika, jehož počet se udával na 40 až 45 tisíc lidí, se jich do armády přihlásilo na 12 tisíc. Z toho několik stovek žen. Češi pro bojující odevzdali stovky koní a dobytka, povozy, mnoho potravin.

"My, chlapci IV. tř., chceme všichni jak jeden muž dobrovolně do armády, jenomže nás maminky nechtějí pustit..." napsaly děti veliteli 1. čs. samostatné brigády v SSSR generálu Ludvíku Svobodovi. Volyňští Češi se osvědčili zejména v bojích o Dukelský průsmyk - i když jejich ztráty byly velké.

Žádná jiná etnická skupina hovořící česky nebyla ve válce aktivnější. Bojovali i na západní frontě, počínaje Francií, v bitvě o Tobrúk v severní Africe, v letecké bitvě o Anglii, volyňští Češi byli námořníky v tichomořském americkém loďstvu.

Jestliže o Kyjev bojovala československá brigáda, Karpatsko-dukelské operace o necelý rok později už se účastnil celý sbor. Po náboru mezi volyňskými Čechy (tedy nikoli mobilizaci, jak se někdy uvádí) už totiž mohla být vytvořena třetí brigáda, což umožnilo vznik armádního sboru. Mimochodem - na Ukrajině tehdy žilo 40 tisíc volyňských Čechů. Z nich celá jedna čtvrtina vstoupila do jednotek, jimž velel Ludvík Svoboda. Jeho osoba není nevýznamná. Ještě jako plukovník velel v bojích o Kyjev a bylo i jeho zásluhou, že ztráty brigády byly tak nízké.

Československý armádní sbor se v červenci 1944 v rámci 38. armády přesouval na západ, k hranicím své vlasti. Velitelé tehdy zvažovali, kde vkročit do Československa a dlouho to vypadalo na směr Krakov - Ostrava. Vypuknutí Slovenského národního povstání ale vše změnilo a sovětské velení během pěti dnů připravilo Karpatsko-dukelskou operaci.

Když ovšem sovětská strana slíbila pomoc SNP, počítala s důležitým momentem - pomocí slovenského armádního sboru, který měl zajistit vstup přes hranice. Jenže selhalo jeho velení a jednotky byly Němci odzbrojeny. Jen část vojáků utekla do hor k partyzánům. Právě tato důležitá okolnost přispěla k velkým ztrátám na životech, jež ovšem byly na obou válčících stranách. Celá Karpatsko-dukelská operace byla nesmírnou zkouškou bojových a morálních kvalit československých vojáků.  Šestého října byla na hranici vztyčena československá vlajka. Původní vlajka přitom byla zcela rozstřílena a vojáci na sloup vedení připíchli vlaječku, kterou vybarvili na novinách barevnými tužkami.

Sovětští vojáci ztratili v Karpatech 85 tisíc lidí (zranění, padlí, nezvěstní), z nichž devět tisíc bylo mrtvých. Československý sbor přišel ze 16 tisíc lidí o šest tisíc, z nichž 1100 bylo padlých. Mezi nimi byly i ženy. Když se to dozvěděl generál Svoboda, vydal rozkaz k jejich převelení do týlu. Ženy a dívky to odmítly a zůstaly po boku svých spolubojovníků.

Ve válce padlo přes 3000 volyňských Čechů asi pět desítek volyňských Čechů padlo v řadách polské armády v polsko-německé válce, asi dvě desítky se hlásily do českého a slovenského legionu v Polsku, asi pět stovek padlo v řadách Rudé armády, tři desítky v partyzánských oddílech, v Buzuluku nastoupilo do 1. čs. samostatného praporu osmdesát pět volyňských Čechů, dvě desítky jich položilo své životy u Sokolova, do Jefremova přijelo 11. března 1944 z osvobozené Volyně 447 volyňských Čechů, v té době již asi dva měsíce cvičilo v čs. jednotce více než sto Čechů z východní části Volyně.

Ve 2. světové válce na 12 tisíc mužů a 500 žen bojovalo v 1. čs. armádním sboru v SSSR i v sovětské armádě. Tisíce z nich padly u Dukly nebo byly zraněny v bojích.

Doslova hromadný nábor do čs. jednotky se konal v březnu až květnu 1944. V roce 1994 tři volyňští amatéři v odvodních protokolech pečlivě ověřili, že se do čs. jednotky hlásilo minimálně 11 232 osob, z toho 424 žen. Minimálně 10 258 osob bylo skutečně do jednotky zařazeno.

Na frontě padlo 1442 volyňských Čechů, navíc se v kronikách obcí uvádějí jména dalších 205 zahynulých osob, na jiných frontách války padlo podle neoficiálních pramenů 646 volyňských Čechů, za nacistické okupace Volyně 460, z rukou banderovců 401 a náhodně při přechodu fronty 125. Celkem se podařilo zjistit jména 3074 volyňských Čechů, kteří za druhé světové války zahynuli.

Pouze do čs. jednotky v SSSR bylo zařazeno 26 % ze 40 000 veškerého českého obyvatelstva Volyně (pro srovnání - nacistické Německo poslalo do války 16 % ze svých 62 miliónů obyvatel).

 
UPA

Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) byla rasisticko-teroristická organizace, která vraždila pro etnickou čistotu Ukrajiny zbytky Židů a Poláků. Vojáky Rudé armády vraždila v rámci boje proti bolševismu, a pokud si troufla, vystupovala také proti sovětským partyzánům. V noci i ve dne přepadávala některé české obce a vraždila nevinné lidi. Neúplné seznamy obsahují více než 260 jmen většinou bestiálně zavražděných Čechů. Předchůdci teroristů i nacistů, první z celé řady "morových ran", které kdosi seslal na naše století, a volyňští Češi je zažili na vlastní kůži.

 Češi se ozbrojovali, účinně své obce dlouhé měsíce střežili, ale po nástupu mužů do armády to bylo těžší. Sovětská armáda stěží vládla ve dne. Noc patřila vlkům. V roce 1941 založila skupinka českých odvážlivců, většinou učitelů, odbojovou organizaci, která měla zabránit vyhlazení české menšiny a připravovala muže ke vstupu do armády. Později přijala název Blaník a měla buňky ve 102 českých obcích. Vydávala také časopis Hlasatel a dosáhla jednáním s vedením UPA vyjasnění stanovisek